Tělovýchovná jednota Sparta Úpice šipky

Úvod / Archiv / Čundřík / Třetí 2014

Třetí 2014

ČUNDŘÍK TŘETÍ

Broumovsko, 7. - 10. srpna 2014

absolvovaná trasa
Úpice -> Malé Svatoňovice -> Trutnov -> Teplice nad Metují -> Ostaš -> Police nad Metují -> Hvězda -> Broumov -> Trutnov -> Úpice

absolventi
Tým čundráků tvořilo 7 členů jmenovitě Aleš, Hanz, Holina, Luboš, Luky, Sobol, Vilda

čundříkodeník (měl zapsat kronikář Aleš, ovšem po zkušenostech z loňska vzal na sebe zodpovědnost vedoucí výpravy Sóba, fotil ten, kdo měl zrovna foťák v ruce) 

KAPITOLA PRVNÍ: VÝJEZD
Ve čtvrtek 7.3.2014 jsme se vydali na již v pořadí třetí Čundřík. Tentokrát bylo cílem prozkoumat Broumovsko. Odjezd autobusu do Malých Svatoňovic byl stanoven na 8:35 od zastávky u Penny. Tam se sešli Sobol, Luky, a Vilda. Ale kde je Aleš? Nikdo nepředpokládal, že bude nastupovat na další zastávce společně s Hanzem. Další, kdo se k nám přidal, byl Holina. 
Ve Svatoňovicích se čekalo na vlak směr Trutnov, ve kterém měl být poslední z naší výpravy Luboš. A taky že byl! Při přestupu v Trutnově na Teplice nad Metují jsme se nechali vyfotit Holajzovými  ctitelkami, jednou i ze zadu, aby byla vzpomínka co sebou vláčíme a  jak jsme byli ještě fit a svěží. Hned jak se vlak rozjel, se začalo vzpomínat na loňský Čundřík, protože průvodčí byl ten samej co loni a co víc, zase nějakej Holinův známej!!! Samozřejmě že jsme se pustili do proviantových zásob, na odlehčení. 
KAPITOLA DRUHÁ: ZAČÁTEK PUTOVÁNÍ
V Teplicích, před vstupem do skal, proběhla malá ochutnávka nabízených piv v jednom kiosku a spořádání Sobolovi sekaný, aby se s tím nemusel chudák tahat :-) :-) a taky seznámení s trasou prvního dne. Ze skal v Teplicích na Ostaš 6 km pěšky a finále do kopce. :-)
Putováním skalním městem a problémem poznat, kde jaká skála je a co by mohla znamenat ta nepopsaná, slyšíme stařičkou paní jak říká, „hele blázen a další a další“ samozřejmě to platilo na nás a naše  ustrojení. Polokošile s kravatou, kraťasy, v ruce hrníček s lahodným mokem a na zádech těžká krosna. :-) Paní z  toho bude v šoku nejspíš až do Vánoc. Při východu ze skal utrpěl první velkou ztrátu Hanz, když mu při občerstvovací stanici (rumíček od Lukyho) nějaký zbloudilý německý ohař ukradl hůl co si našel, až z toho vylezl na posed a chtěl si na něho počkat. Aby se dostal dolů na zem, tak pro něho muselo několik zkušených záchranářů v čele s Vildou který měl karabinky a Lukym. Po zdárné záchraně Hanze, jsme pokračovali po červené okolo jedné útulné osady na Bischofstein (samozřejmě občerstvovací stanice, protože bylo horko)  a pak dále na Dědov a z něj už to byl jen kousek asi 6 km do cíle prvního dne, Ostaš!!!! To jsme ještě ovšem nevěděli, jaká je tam cesta. Samé kamení a kopec  jak na osmitisícovku, ještě že záchranář Vilda nezapomněl vzít sebou karabinky. Všichni vyflusaní, znavený, ani myšlenka na to co nás čeká v cíli nepomáhala. Teda skoro všichni, v půli nekonečného kopce psal Luboš SMS, že je už na vrcholu. Mladá krev a airsoft výcvik dělají divy. Na konci frustrující cesty na nás dýchl areál kempinku na Ostaši a dali hromadnou jednoslovnou objednávku, PIVO!!!! Po uklidnění srdečního rytmu proběhlo i povinné skupinové foto od neznámé fotografky, kterou pak Hanz se Sobou na oplátku taky vyfotili. Po spořádání jídelního lístku (Holinou) si šel Hanz splnit jeho čundříkovskou povinost a připravil táborák. 
Noc na Ostaši probíhala vcelku dobře, jenom nás stále budili auta přivážejíc potraviny do kiosku, mlíkař, pekař, zelinář (z Úpice) apod.
KAPITOLA TŘETÍ: NÁVRAT DO DĚTSTVÍ
Jsem na dovolený, nechte mě vyspat, začal vrčet Aleš asi okolo půl sedmé, když jako jediný ještě spal. Třeba Holina byl vzhůru od půl páté. Po vyklepání Aleše ze spacáku (trvalo to dlouho) jsme proměnili ložnici zpátky na občerstvovací zařízení, kde nám Luba ukázal pravé zálesácké vybavení formou miniaturního vařiče, který Luky s Hanzem vyzkoušeli, když si udělali pravou brazilskou ranní kávu do ešusu.  Po kávě jsme se šli téměř všichni, Holajz hlídal bágly, podívat na Kočičí hrad 6 km. Cestou jsme to vzali přes vyhlídku, kde se projevila Sóbie (tj. Sobolova fobie z výšek). A byl ještě strnulejší, když viděl jak tam Luky a Hanz skáčou z jedné skály na druhou jako by se nic nedělo. Výhled byl famózní a soutěsky Kočičího hradu nás naprosto uchvátili - jen Sóba se z toho zážitku těžko sbíral.
Po návratu k securitas Holinas, jsme se vydali do Police nad Metují, kde byla na programu návštěva muzea stavebnice Merkur. Jenže při příchodu do města nás přepadl obrovský hlad, tak místo kultury, se hledalo něco k snědku. To jsme nakonec našli (vynikající jídelnu s vynikajícím výběrem vynikajícího jídla za téměř vynikající cenu neb zadarmo to nebylo - přesto doporučujeme), jenže při spolknutí posledního sousta nás  přepadl pořádný slejvák. Naštěstí to nebylo daleko od muzea, tak jsme tam postupně dorazili a začali vzpomínat na bezstarostné malé časy, kdy jsme byli velcí budovatelé. Navíc je pěkné, že si můžeš vyzkoušet něco postavit, Sobol chtěl formuli, ale nejvíc kreativní byl Aleš, chtěl postavit zeď. :-D Ale bohužel, nikdo jsme se nepřiblížil vystavenému ocelovému městu, protože nás tlačil čas. Po prohlídce a ukázky našeho stavitelského umu v Merkuru se přešlo na prohlídku papírových modelů. Opět se v nás rozpomněli staré malé časy, kdy jsme lepili a skládali různé modely. Nejúsměvnější bylo, že jsme se shodli na stejných úspěších, totiž slepit (přesněji zapatlat klovatinou) to velký, třeba u auta jenom karoserii, ale dál už nic.  Jo to byly časy!
Z Police (myšleno z města) vedly naše další kroky přes kopec do nedalekého Hlavňova (zase 6 km). Cestou se nakoupily špekáčky a zastavilo se na luxusní česnečce, že Hanz měnil barvy, jak chameleón, jaký měla grády. V Hlavňově jsme uspořádali degustaci nabízených piv (na plné čáře vyhrál Bernard). Záhy jsme však  upadli do zajetí strašných pirátů, v čele s hrozným Rudovousem. Propustili nás, až když jsme jim slíbili táborák. Tím vznikla taky naše první a jediná rozepře, protože Vilda táborák nepotřebuje, on potřebuje hotel!  Ale pirátům jsme to slíbili, tak jsme nanosili dřevo (i Vilda přes hromadu keců něco přines) a udělali ohromný táboráček a při něm jsme si opekli buřty (dle receptu absentujícího Kůči). Pak jsme záhy zjistili, že máme mezi sebou oslavence v padání Luboše. Ráno už se nevstávalo tak brzy jako den předtím, ale asi o 5 minut dýl, přesto Aleš remcal. Pak jsme nakrmili kapříky v rybníku - né mi se nakrmili kapříkama, ale mi krmili kapříky - rozloučili se s piráty - se kterýma jsme se všichni velmi skamarádili a kteří právě okupovali náš oheň - a vydali se zase dál. 
KAPITOLA ČTVRTÁ: CESTA DO MĚSTA
To byla naše cesta naplánována po červený přes Hvězdu do Broumova (opět 6 km). Cesta byla slušná, Kovářova rokle taky, ještě že Vilda měl ty karabinky, ale už snad nikdy víc. :-) Když si na to ještě dnes vzpomenu tak mě bolí celý já. Ale na skalním divadle nádherný výhled, opravdu se to přírodě povedlo, že jsme si museli udělat foto. Jenom ale ve čtyřech, protože Luba nasadil svoje pštrosí tempo a nikdo mu nestíhal a Aleš to všechno překombinoval, ztratil se, no a Holina ho šel hledat (je nejstarší, měl za nás zodpovědnost a ještě byl navigátorem). Po příchodu na Hvězdu, kde už na nás čekal odpočinutý Luboš, jsme si vítězně dali jedno studený, pokochali se krásnou vyhlídkou na Kladské pomezí i turistky ze Sovětského svazu, a samozřejmě došlo také na foto. Modely jsme stály právě sličným sovětkám Aničce a Nastěnce, která byla stejně krásná jako ta z Mrazíka. Z Hvězdy jsme se vydali do již zmíněného Broumova stále 6 km, do Hospůdky, kde nás už netrpělivě vyhlíželi naši přátelé manželé Kousalovi. Zrovna tam probíhala olympiáda, tak tam všude bylo hodně lidí, ale taky šipkaři, takže to nevadilo a hned jsme si začali rozumět. Jenom Fantomas Hanz se musel předvést a chtěl upravit původní kamenná futra, co tam už jsou minimálně dvě století. Samozřejmně se mu to nepovedlo, jen on si odnesl krvavý šrám na své holé hlavě. :-D :-D To byla naštěstí za celé naše čundříkování jediná práce pro našeho zdravotníka Lukyho.
Po krátkém odpočinku, a zmiňovaném Hanzově ošetření, jsme vyrazili na interaktivní výstavu PLAY BROUMOVSKO. S očekáváním o co vlastně jde, jsme úžasem oněměli. Všechny vystavené exponáty byli zajímavé a co víc, mohlo nebo spíš muselo se na ně sahat, kývat s nimi, koukat i mlátit do nich apod. Opravdu velmi zajímavé! Po návratu jsme už jen pozorovali olympijské klání a vychutnávali si Zdendovo kulinářské umění - mňam, mňam.
KAPITOLA PÁTÁ: ZPÁTKY DOMŮ
Ráno se posnídal gulášek, jak jinak než od Zdendy takže vynikající, a táhlo se (doslova) na vlakáč, abychom se  dostali domů. Jenom taková perlička, průvodčím ve vlaku - ???????????????????????????????????? nebyl Holinův známý a náš dvorní čunříkovský štiplístek, ale Pavel Cejzlar. Ano ten Pavlík, co hraje šipky se svou paní Jitkou. :-)
Po návratu do Úpice jsme se stavili na jedno u Zifčáka a spěchali domů lehnout na otoman, jak jsme byli utahaný po náročném prodlouženém víkendu. Už jen to, že se na vlakáči v Broumově nehrála tradiční čára nasvědčuje tomu, že šlo o značně vyčerpávající putování.
ZÁVĚR
Při pozdějším shrnutí a vyjádření našich dojmů padlo, že to byl nejlepší a zároveň i nejbrutálnější Čundřík ve všech směrech. Tak jsme zvědavý na příští rok, co bude. Jenom poznatek: čím náročnější cesta, tím míň konfliktů. :-D
Tak ČéČéčko. ;-)

poděkování
Závěrem bychom chtěli poděkovat všem, kteří nám nějakým stylem zkřížili cestu, ať už nás někam vezli, prodávali lístky, starali se o catering, navigovali či jsme je jenom tak potkali, protože i oni mohou za to, že se nám Čundřík třetí povedl. A ještě jednou patří zvláštní poděkování neznámé paní,  co nás označila za blázny, protože i díky ní máme na co vzpomínat a víme, že to bylo super.

fotografie
Zdokumentované putování naší skvadry najdete ve fotogalerii zde