Tělovýchovná jednota Sparta Úpice šipky

Úvod / Archiv / Čundřík / Šestý 2017

Šestý 2017

Čundřík šestý

Termín: 13.7. – 16.7.2017

Absolvovaná trasa:

Úpice – Malé Svatoňovice – Česká Skalice – Hradec králové – Poděbrady – Kolín – Hamry nad Sázavou – Žďár nad Sázavou – Karlov – Krucemburk – Hlinsko- Skuteč – zpátky domov.

Absolventi: Andrejka, Radys, Hanz, Vilda, Aleš a vedoucí zájezdu Sóba a technická podpora Standa neboli ČUKR (čůrák k ruce)

Výjezd:

Ve čtvrtek 13.7 jsme vyrazili na další putování po naší vlasti, jak my tomu říkáme, čundřík. Tento čundřík má za sebou číslovku šest, jako že už to bylo šesté putování. Cílem bylo pro tentokrát prozkoumat Žďárské Vrchy a Železné Hory. Seznam jmen pro putování byl následující: velitel a hlava všeho toho Sóba, první čundračka Andrejka, jeden ze tří králů Melichar zvaný Hanz, rejpal Vilda, Péťas Rada, řečený Radys a spolehlivost sama Aleš. :-)

Vyrazili jsme o půl sedmý z Úpice, jak už bývá zvykem do Malých Svatoňovic, kde nasedáme na vláček, tedy vyrazili takhle brzo jenom Vilda, Sóba, Aleš a Hanz. Vlak jel směrem na Skalici a tam nasedají další dva, jmenovitě Andrejka a Radys se synem, kterého bude hlídat babička v Hradci. Už ve vlaku si začínáme pomalu vyprazdňovat bágly od přebytečných tekutin a dostáváme od Vildy tradiční čundříkovský odznaky. V Hradci je čas na rychlé cigárko a předání Radysovýho synka babičce. Přes další zastávky jsme se dostali do cíle vlakového dobrodružství, na začátek putování po vlastních nohou, do Hamrů nad Sázavou.

V Hamrech vedly naše kroky na asi šest km vzdálenou vyhlídku Mamlas, kde se nachází i stejnojmenná socha od Michala Olšiaka. Odtud jsme se vydali do šest km vzdáleného Žďáru nad Sázavou, kde jsme navštívili památku Unesco, v podobě poutního kostela Jana Nepomuckého, na Zelené hoře. Cestou jsme ale narazili na malý penzion s restaurací a tak jsme tam zavítali a dali si něco na zub a hlavně doplnili tekutiny, aby se nám líp čundrovalo.

Po zdolání 539 strmých schodů jsme byli na místě a průvodce zrovna začínal svůj výklad. Když ale po nás chtěl zaplatit vstupné, tak se jednohlasně rozhodlo, že to oželíme a jen jsme si tak prohlíželi okolí kostelíku a připravovali se na další túru. Po načerpání dostatku sil jsme se vydali po červený dál až na šest km vzdálenou přehradu Velké Dářko. Když jsme po šesti kilometrech zahlédli vodní plochu, tak se všem vykouzlil usměv na tváři, který však zase zmizel, když jim Sóba sdělil, že se jedná o jiný rybník a to Pilák, a že Dářko je za šest km. Nic méně zase se ostatním úsměv vykouzlil, když nám v místním stánku natočili PIVO. Hlavně Hanzovi, Radysovi a Vildovi. K večeru jsme konečně došli do cíle, a hledali, kde bychom si dali něco na zub a hlavně k pití. V cíli nás čekalo překvapení v podobě rozcestníku Dařbuchy, což je socha z dílny, ten den jednou už poznaného, Michala Olšiaka.

Po objevení, z venku docela dobré hospůdky, ale jinak nic moc, protože nás tam nenechali utábořit, jsme objevili asi o sto metrů dál klasický kiosek s pergolou. Ten byl super, protože jim nevadilo, že se tam po zavíračce natáhneme. Takže se ihned zasedlo k prázdnému stolu a začalo se s doplňováním ztracených energií. Pitný režim, který byl za den putování velmi zanedbán, se dařilo všem dohánět. Došlo i na nějaké to jídlo. Hlavně Aleš si oblíbil tolik hranolky s tatarkou, že si je objednal hned čtyřikrát. :-) Po zavření výdejového okénka - ráno taky den - jsme si začali chystat bivaky a ulehat ke spánku. Rána se nemohl nikdo dočkat. Ne snad těšením co nás čeká, ale spíš zimou. Po zabalení těžkých báglů - sakra těžkých, poněvadž byly těžší než den předtím - se vyrazilo na další túru.

Pokračujem:

Po zabalení věcí a tradičním čekání na některé zpozdilce, se vyrazilo dál. Zastávkou měl být šest km vzdálený Karlov, kde byla dohodnuta prohlídka sklárny. Do sklárny jsme dorazili právě když byla svačina, tak nás nejdříve paní, co nás měla na starosti, zavedla do vzorkovny. Ve vitrínách byly snad tisíce různých výrobků, které tamní skláři jsou schopni vyrobit. Z toho byla nejvíc vyjevená Andrejka, protože jako ženská má pro takové věci uděláno. My ostatní se spíš báli, abychom něco neshodili. :-):-) Ze vzorkovny se procházelo přes starou huť, kde jsme dostali patřičný výklad o historii, současnosti atd. Nakonec následovala prohlídka stávající hutě, kde skláři právě dokončovali vyfoukanou vázu. Pak se nás ujal jeden mistr, ukázal nám pec s roztaveným sklem a po nějakým zajímavým povídání a ještě zajímavějších otázkách se Andrejce splnil sen. Sklářský mistr jí dal do pusy něco tak velkého co ještě nikdy neměla. Byla to sklářská píšťala a Andrejka si zkusila vyfouknout něco. A ona foukala a foukala, až vyfoukala něco jako zeměkouli. Jen nebyla tak kulatá, ale na začátečníka dobrý a na kuřáka ještě lepší (hodnotil mistr). Pak si ještě zkusil fouknout k závisti nás všech Hanz. No a dopadlo to stejně jak u Andrejky, prostě jsou mezi námi sklářští talenti. :-) Na oplátku jsme mistra obdarovali originálním čundříkovským odznakem.

Po odchodu ze sklárny jsme se vydali na Vojnův Městec, kde jsme v místní hospodě dali pár pivek. Asi by jich bylo víc, ale pohled na zamračenou oblohu nás vyhnal dál, abychom byli schopni na noc najít nějaký dobrý úkryt. Dostali jsme se do Krucemburku a začalo pršet. Sedli jsme tedy netradičně do hospody, dali si oběd a pivo. Ale to nikdo nechtěl, protože bylo hnusný. Po nějaké době trápení se s pivním patokem se počasí umoudřilo a my přemýšleli, kde se ubytujem. Sóba nic určenýho neměl - zklamal. Pak jsme náhle zjistili, že asi šest km na jih je řeka a tam moře. Pro neznalé Řeka je název rybníka a Moře pro změnu tamního kempu. Když jsme dorazili na místo, zajásala Andrejka, že sem jako malá holčička jezdila s rodiči na dovolenou. Když šel Sóba zjistit, jak to je s ubytováním, největším přáním Vildy bylo spát v chatce. Jeho přání bylo vyslyšeno a my poprvé, co čundrujeme, spali jak nějací masňáci v chatkách. Na druhou stranu, né že by někdo z nás nad tím pohrdal, protože chatky byly ve stylu lodních kajut. :-)

Po ubytování se už jen odpočívalo, povídalo o dosavadních zážitkách a vzpomínalo na minulé čundry až najednou byla tma. A ve tmě se na takovýchto místech rojí takové divoženky. Jedna taková divoženka byla strašně divoká až jí dal Radys kurz volného pádu. Lidi, to byla strašná sranda. :-)

V místní hospodě si musel každý zazálohovat svůj půllitr. Na oplátku k tomu dostal takovou malou vyřezávanou rybičku. Ty se líbily Alešovi, protože vždycky když šel pro pivo, tak nám je ukazoval a říkal že jsou jeho. :-) Když se Sóba dozvěděl, že budou o půlnoci zavírat, tak udělal něco, co nikdo nechápal a ani snad on sám. Objednal patnáct piv!!!!!! ( vysvětlení – Andrejka šla spát, zůstali jsme tam tedy v pěti a pro každýho tři piva) Jenomže bylo to hodně. Někdo dal jedno, někdo dvě a že jdou spát. No hrůza, nechali ho v tom chudáka pěkně vymáchat. :-(

Pokračujem II

Ráno se nechtělo nikomu vylézat z postele, ale museli jsme se vydat na další cestu. Samozřejmě, že když jsme spali civilizovaně, tak proběhly takové samozřejmosti jako sprcha teplou vodou a ranní potřeba. Když jsme se vydali na cestu, tak si s námi začalo počasí zase hrát. Dorazili jsme do Krucemburku, ale jak se dostat do Hlinska byl problém. Nikdo nevěděl, jak bude!! V Krucemburku je pamětní síň známého českého malíře Jana Zrzavého, kterou jsme navštívili. Pak se čekalo asi dvě hodiny na autobus, který nás přiblížil k dalšímu cíli, skanzenu Veselý Kopec. Jakmile jsme sedli do autobusu, tak se rozpršelo a když jsme z něho vystupovali pršelo dále. Nezbylo nic jiného než navléknout ochranu proti zmoknutí a jít v dešti. Když jsme došli do skanzenu, pršet přestalo a my se mohli v klidu projít po dědině. Zrovna tam probíhaly staročeské trhy, tak si každý něco koupil. Vilda třeba meteostanici - takový ten domeček s panenkou a panáčkem co ukazují počasí. To bylo potřeba, protože nikdo nevěděl jestli zase nebude pršet.

Z Veselýho Kopce jsme si to namířili do Svobodných Hamrů, kde v místní krčmě jsme dali poradu o dalším průběhu dne a noci, protože Sóba neměl nic připraveného. Vildu napadlo zavolat jeho kamaráda Standu, který bydlí nedaleko, aby poradil. Standa zrovna končil letní dětský tábor a měli s instruktorama rozlučku kdesi u Předhradí. Tak pro nás přijel a my podruhé v historii čundrování jeli část trasy autem. Cestou kdesi u Předhradí byla zastávka v pekle, kde Standa dělá Lucifera. Když jsme dorazili do kdesi u Předhradí, tak nás přivítal nádherný areál ukrytý v lese. Nejprve jsme našli místo, kde budeme nocovat a pak jsme se přemístili do malebné hospůdky, kde měli i šipky a tomu se nedalo odolat. :-) Zbytek večera byl pro většinu opravdu náročný. Komentář k němu proto raději vynecháme, neb by se zakládal spíše na domněnkách než na skutečnostech.

Konec:

Ráno, když jsme vylezli ze spacáků, tak už slunce docela pálilo. Radys s Andrejkou udělali snídani, my si dali rozlučkové pivo a všichni zas vyrazili na další cestu. Šli jsme po červený takovou roklí, kde uprostřed tekla řeka, kterou jsme museli párkrát přebrodit. Cestou začal mít jeden člen výpravy problémy s bolavou nohou a musel jít v těžkém terénu jen v žabkách. Když jsme se dostali do Předhradí na hrad nebo zámek, tak jsme zjistili, že nás je o jednoho míň. Chyběl Aleš, který neudržel tempo. Na odpočívadle usnul a nepostřehl, že se vyrazilo dál. V zámecké zahradě bylo otevřeno a tak jsme počkali na Aleše a vymýšleli jak dál, protože Radys už jít nemohl. Najednou se rozdrnčel Vildovi telefon a na druhé straně nebyl nikdo jiný, než Radysův zachránce, Standa. Po krátké chvíli přifrčel s kočárem značky Fiat Multipla a odvezl nás do Skutče na nádraží. Pak už následovala cesta vlakem domů, kde jsme se shodli, že jsme rádi, že jsme to přežili. Nejprve se oddělil Hanz v Pardubicích, pak jsme ještě v Hradci nabrali Radysova synka, kterého v neporušeném stavu (narozdíl od tatínka) vracela babička, aby později ve Skalici vystoupili i s Andrejkou. A poslední tři čundráci Aleš, Vilda a Sóba jeli domů přes Trutnov, kde putování zajedli vydatným kebábkem.

A to je asi tak všechno. Zazvonil zvonec a šestého čundříku je konec.

Díky všem a zase za rok.
(Text: Jiří Sobolík)