Tělovýchovná jednota Sparta Úpice šipky

Úvod / Archiv / Čundřík / Pátý 2016

Pátý 2016

ČUNDŘÍK PÁTÝ

Po proudu Vltavy, 14. - 17. července 2016

absolvovaná trasa
Úpice - Malé Svatoňovice - Česká Skalice - Praha - České Budějovice - Český Krumlov - Zlatá Koruna - Boršov nad Vltavou - Zlatá Koruna - domovy

délka jednotlivých tras
1.den: 390.000 m, 2. den: 18.542 m, 3. den: 40.347 m, 4. den: 360.000 m

absolventi
Tým čundráků tvořilo 5 členů jmenovitě Hanz, Radys, Sóba, Sváťa a Vilda

čundříkodeník (zapsal admirál Sóba, fotili téměř všichni) 

"Vyplouváme"
Jak již bývá každoročně zvykem, tak jsme se vydali na další čundřík. Tentokrát jsme ale nechali odpočinout nohám a rozhodli se jet na parníku. Ale protože neměl motory, museli jsme stejně zapojit vlastní sily - ruce.  Start byl naplánován na čtvrtek 14. července ráno. Na bus zastávce u Penny se setkávají velitel výletu Sóba s pokladníkem Vildou, cestou do Svatoňovic na mašinku k nim přiskakuje Hanz, který po loňských zkušenostech, o co přišel, když jako jediný odjížděl z Brna, čímž mu neujel vlak, který měl zpoždění, se rozhodl jet tentokrát z Úpice. 
První chaos nastává při koupi lístků, když se neozývá nováček výpravy Sváťa, který jakožto velký fanda mašinek a veřejné dopravy vůbec, měl startovat z trutnovského hlavního nádraží. Řešíme to dočasným zakoupením lístků jen do České Skalice, kde se k nám má připojit poslední člen a také nováček v putování Radys. 
Nástupem do mašinky zjišťujeme, že milovník vláčků Sváťa v ní nesedí, a že si tedy nechal ujít takovýhle nádherný nezapomenutelný zážitek. Frustrací z toho, že nás je nejmenší počet osob od započetí čundříkovské tradice, otvíráme lékárnu a nacházíme v ní antidepresiva v podání kafe a brambor. Ve Skalici se naskakuje již zmíněný Radys a jsme komplet. 
Po celkem nudném přestupu v Jaroměři míříme do prokletých Pardubic. Naštěstí vlak, kterým jsme měli pokračovat dále, zpoždění neměl a tak do něho nastupujeme. Hanz tak opět přichází o prožití výroku: ujel nám vlak, který měl zpoždění. V tom se rozehraje Sobův mobil a na displeji se rozsvítí Martin Svatý. Neuvěřitelné: že prej měl hodně práce a nepřečetl si zprávy poslané naším admirálem Sobou ohledně instrukcí o plánu respektive odjezdu. Zatím co si Sváťa rve z hlavy poslední zbytky plešky my musíme pokračovat ve spanilé vláčkojízdě. Při ní se potkáváme s další doposud nepoznanou službou - pojízdným barem přímo v našem kupéčku. Samozřejmě, že následuje selfíčko s prodávajicím pikolíkem. Další přestupní stanicí je naše hlavní město Praha!

Jsme v Praze:
V Praze máme hodinu čas na další spoj do Budějovic a proto vyrážíme do centra města a to až na samotný Václavák. Už ve vlaku se ukazuje, jak to bude obtížný výlet s Hanzem a Vildou. První fotí o sto šest, druhý zaznamenané situace obratem vkládá do obličejové knížky přičemž nekouká na cestu, takže ho musíme navigovat. Na Václaváku si uděláme pár fotek do kroniky, Hanz s Vildou selfie do OK (obličejová knížka anglicky FB facebook) a jdeme zpátky na nádraží. Při příchodu už máme přistavený vlak a tak do něho nastupujeme. Cesta ubíhá celkem klidně až jsme z toho unavení. Nejvíce asi benjamínek co do počtu čundříkovských účastí, ale jinak rozumově nejvyzrálejší člen Radys. 
Poslední přestupní stanicí jsou České Budějovice, kde Hanz vypráví své zážitky s dalším absentujícím členem Holinou, jak ten se zde pokusil při jedné šipkařské akci doslova vyžrat celý město. To už ale vjíždíme do Českého Krumlova, kde naše vlačíkovské putování končí.

Jsme v Krumlově:
Po příjezdu do Krumlova spěcháme využít místní restauraci na nádraží, protože nám během cesty vyschlo v krku. Po nedopití nějakého místního patoku vyrážíme do centra města, kde se navzájem přesvědčujem, že jsme v Čechách nikoli někde v Honkongu (většina místních dívek totiž měla oči trochu šikmo). První zastávkou je restaurace a muzeum Krumlovský mlýn. My si vybíráme muzeum, kde je k vidění mnoho historických motocyklů naší i zahraniční výroby a staré kukačkové hodiny. Záhy zjišťujeme, že nejstarší člen výpravy Radys zmizel. V jeho věku, vystavené exponáty pamatuje ještě funkční, a proto si je nepotřebuje prohlížet někde v muzeu. Z muzea vyrážíme na místní dominantu a to je zámek. Na prohlídku ale už nemáme čas a tak šmejdíme pouze po nádvořích. Na jednom z nich Vilda s Radysem zalézají do tamní špeluňky a tak dál šmejdí už jen Hanz se Sobou. Sóba, který už přemýšlel nad dalším čundříkem a myslel si, že Honkong by byl fajn, se snažil seznámit s asijskou turistkou. Zato Hanz jako gentleman pomohl španělské turistce, která zde slavila své 25. narozeniny, zapálit svíčku na dortu. Na oplátku mu španělka dala kousek dortu a milý úsměv. Po této události se vracíme k opuštěným kamarádům a vyrážíme najít místo k přespání. Cestou ještě Sóba kupuje čínskou vojenskou čepici, aby zapadl mezi návštěvníky města a čundřík mohl příští rok být v tom Honkongu.
Ubytování jsme našli v kempu společnosti, od které budeme mít půjčený parník. Hned si všichni dáváme pivo a utopenee, tedy krom Radyse, který byl unavený už od Prahy a hned usnul. K vodáckému kempu patří kytary a tak to tam pěkně žilo. Sóba jakožto chovatel zvířectva si hned oblíbil písničku o králikách, zato Vildovi se jako ochránci zvířat nelíbila. Aby tedy byla zábava a mi se nehádali, šli jsme využít přistavený šipkový terč. Výkony byly opravdu hodně dobrý, a tak se šlo raději zase na pivo a Vilda se dal na jeho celodenní činnost, obličejovou knížku. Mezitím se nám probral už odpočatý Radys a tak jsme byli zase čtyři. 
Spát se šlo někdy mezi setměním a rozetměním na plac přímo před hospodou pod pergolu. Při budování hotelového komplexu, vystartoval schizofrenik Vilda na náhodného kolemjdoucího, že prý nás chce okrást. Napadený vše vyjasnil ještě než se útočník vykopal ze spacáku a tak se Vildovi nic nestalo.
Druhý den ráno, kdy nemá nikdo problém vylézt ze spacáku brzo, protože chyběl Aleš, si Sóba chce pojistit čundr v Honkongu a vydává se koupit čepice i pro ostatní. Bohužel marně, protože otevírací doba od 10:00 není pro místního obchodníka překážkou otevřít až se mu bude chtít a jemu se zrovna pro Sóbu otevírat čtvrt hodiny po desáté nechtělo. 

Vyplouváme opravdově:
Poté co se zklamaný Sóba vrátil zpět do kempu a vykonal důležitou ranní činnost, kdy si Vilda myslel že je nasraný, šel vyzvednout rezervovanou loď. Po nezbytné administrativě jsme odevzdali naše bágly k přepravě po souši a nalodili se. Hned první problém nastal u prvního jezu. Protože Vilda má děti a malou pojistku, chtěl vystoupit. Ale byl tu problém - nefungoval systém brždění. A tak chtě nechtě musel setrvat v raftu s ostatními a sjet ho. To se až na drobnou spršku podařilo celkem bez obtíží a mi pluli s mokrými zadnicemi dál. Problém s brzdami pokračoval i u druhého jezu, před kterým se vytvořila fronta lodí čekající na sjetí. V tom se ale kolem fronty prořítil náš nezastavitelný raft a přes upozornění vodáckého potěru, kdo je teď na řadě, jsme jen smutně konstatovali: to nejde zastavit. Potěr nechápal, ale jejich dospělí učitelé naštěstí ano. Následoval smích a pokyny jeďte, jeďte a tak jsme ten jez za aplausu celé fronty i na mostě povzbuzujících úspěšně profrčeli. Najednou Hanz začal zdravit někoho na břehu, a on mu odpovídal, evidentně se znají. Ano, byl to nějaký pár, který neviděl asi patnáct let, znal ho z Ameriky a byl v Krumlově na výletě. Svět je malej, a náhody v něm není nouze. Bohužel stále platilo, že neumím zastavit, a tak si s nimi nemohl moc dlouze pokecat. Další plavba byla bez problémů a tak nás napadlo, že bychom měli něco udělat s tím brzdovým systémem. První pokus byl u krumlovského pivovaru. Pokus to byl úspěšný, jenomže tam nebylo žádné občerstvení a tak po Vildově hlášce, když kolem nás procházela vodačka v neoprénu, ta ho tam snad ještě má, jsme vyrazili dál. Další pokus o zastavení se odehrál za Krumlovem a úspěšný byl jen díky asi dvanácti letýmu klukoj, který nás zachytil. V místním kiosku bylo narváno, ale už jsme potřebovali si dát něco do žaludku, doplnit tekutiny a ohřát se u ohně, tak jsme zasedli. Po zvýšení tělesné teploty se vydáváme na další plavbu. Cestou se stavujeme ještě v několika docích, kde za zmínku stojí asi jenom dva. První byl kemp Marina, kde měl budějovický pivovar promo akci na ovocné pivo a po splnění několika úkolů dostal každý stylový slamák. Druhý byl u brodu, kde dělají vynikající domácí bramboráky a langoše. Tato zastávka se nám ale stala osudnou pro další vývoj naší plavby.
Při vychutnávání domácích bramboráků, vidíme, že někdo spadl z projíždějícího raftu do vody a pak zase znova. Tak jsme vystartovali na záchrannou akci. Po vytažení několika těl na břeh a ukotvení jejich raftu se dva z nich rozhodli do Zlaté Koruny doplavat. Na tom raftu se původně plavili dva kluci a tři holky a cestou se pohádaly. Holky vyskočily a kluci si to namířili plavmo do té Koruny. K opuštěným ženám jsme se samozřejmě zachovali jako gentlemani, Hanz už tento čundřík podruhé, a koupili jim čaj na zahřátí a navzájem se představili. Holky se jmenovali Monika, Pavlína a Týna. Jak jsme se pak dále dozvěděli tak kluci jsou Rosťa a Vlasta, původem z Přerova. Po tom co holky vypily čaj a daly si cigáro vypluly za klukama. My si v klidu dopily pivka, nasedli do raftu a vypluli na poslední asi dva kilometry naplánovaný na ten den. Krátce po nasednutí vidíme, že na nás někdo před námi mává. Byly to ty zachráněné holky a měli další problém. Protože jeden z kluků, konkrétně Vlasta, neuměl plavat a studená voda a vyčerpání u něho vyvolali šok, nebyl schopen se hnout z místa. Nastala druhá záchranná akce tentokrát s hlavním hrdinou Radysem, který se vrhl pro Vlastu do bahenní lázně. Když napůl zmrzlý skoro utonulý Vlasta začal pomalu vnímat, tak nejprve viděl všechny svatý. Tedy jednoho svatýho s velkým S. Ano toho co to všechno pomotal a ve čtvrtek s námi neodjel. Sváťa za námi dorazil s denním zpožděním a vozem.

Kotvíme:
Na to, co se událo ke konci plavby nikdo nezapomene, a hlavně ne Radys, protože se ukázalo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Někdo mu totiž v cílové stanici, ve chvílích, kdy stále pomáhal Vlastovi, ukradl plovací vestu. Doplnění počtu vest naší posádky proběhlo ... cenzura ... avšak chybička se vloudila - nová vesta byla dětské velikosti. Čas to řešit ale už nebyl, tak se problémek nechal na druhý den.
Začátek večera probíhal v klidu. Kecali jsme o zážitcích z plavby a někteří z nás přijali nabídku pohostinnosti zachráněných. Byl to hlavně Radys, kterého jsme přejmenovali na Mitche Bjukenen, ale který se k nim na párty šel spíše vyspat.  Zábava se postupně začala uvolňovat a nějaká parta vodáků začala hrát na kytaru Sóbovu oblíbenou a Vildovu neoblíbenou skladbu o králikách. Ubytování jsme našli na stejdži, kde před tím hrála k poslechu místní kapelka.
Ráno nás probudí hluk nějaké ježibaby, které se nelíbilo, jaké máme pěkné ubytování. Tak tedy vylézáme ze spacáků a balíme, aby jsme byli schopni odnést bágly k převozu do dalšího kotviště.

Vyplováme podruhé:
Po snídani a odevzdání bagáže k převozu rozhodl admirál Sóba, že se už vypluje. To se ovšem u posádky neshledalo s kladnou odezvou, protože jí zachutnalo místní pivo. Po nějaké chvilce se přeci jen všichni dostavili pro raft a Sváťa si vybral plovací vestu a pádlo. Toho využil i Radys a večer novou malou vestu si v kotvišti slušně vyměnil. Cestou bylo zase mnoho občerstvovacích stanic s dobrým či méně dobrým nebo někdy i předraženým sortimentem. Využili jsme skoro všechny a na každé zastávce se vždy potkávali s našimi novými dnes již suchými přáteli z Přerova. Vynikající byl kiosek, kde dělali takové dobré placky (něco na způsob kebabu).
Hladina řeky byla docela vysoká a tak rychlost naší plavby se blížila rychlosti oceánského parníku. Po řece bylo mnoho ostrůvků, které jsme se snažili obeplouvat. Těmto netradičním cestám potažmo korytům jsme říkali výzvy. Jedna taková výzva se nám stala osudnou, když jsme dokonce na chvíli ztratili jednoho člena. 
Vypadalo to asi takhle:
Sóba – výzva, pravá nebo levá
Hanz – levá
Sváťa – Péťo pádluj, Sobe ty ne. 
Sváťa - Sobe pádluj
Radys – výzva 
Všichni – levá
Sváťa – Sobe pádluj
Sóba – pádluju
Sváťa – pádluj
Sóba – pádluju
Vilda – pozor větve
křach bum bác křach 
Hanz – Radys je ve vodě
Radys – kde mám pádlo
Hanz – támhle 
pádlo i Radys se dostali do člunu
Vilda a Hanz současně – bacha větve
křach bum bác křach a Radys je zase ve vodě
Hanz – nemám pádlo 
Sóba - nemám pádlo
Vilda – nemám pádlo
Sváťa – nemám pádlo
Radys z vody – tady, tady, tady, tady, máme všechny?
někdo - já nemám
*měli jsme jen čtyři, pátý nám uplavalo
Radys vylezl z vody. 
Radys – mám v kapse mobil.
Hanz – je v píči
Radys – nevím
Sóba – proč ho nemáš v sudu
Radys -  sem myslel že to bude klidné, když nás už nečekaj žádný jezy
Hanz – pádlujte vy blbci
Naštěstí vše dopadlo dobře. I plaváček telefon se po několika dnech rozběhl. Zbytek plavby už probíhal v poklidu a cestou jsme potkali zase ty Radysem zachráněný nový kamarády přerováky. Došlo na spojení obou raftů a plulo se až do konce společně. 
Při vrácení lodě v Boršově nad Vltavou jsme chlápkům v půjčovně vylíčili, co se nám cestou stalo. V tom šrumci si dokonce ani nevšimli, že vracíme o pádlo méně. Také se rozhodlo, že pojedeme zpět do Zlaté Koruny, kde měl Sváťa zaparkováno auto. Jelo se vlakem a na konečný se šlo na večeři do místní restaurace. Cestou do kempu jsme koupili ještě pěkně mastné (myšleno drahé) buřty na táboráček. Když jsme se vrátili do kempu, tak tam bylo úplně narváno a tak se šlo na druhý břech do kiosku u Robina Hooda. Tam se zase probíraly zážitky z plavby a navštívili nás tam i naši nový kamarádi. Zábava se rozjížděla a nejvíc se o ní staral Sváťa, který musel dohnat den, kdy s námi ještě nebyl. Odnesl to hospodský Robin. Při dotazu jestli tam můžeme přespat, tak nám odpověděl, že si můžeme dělat co chceme. Tak jsme měli i ubytování.

Den návratu:
Ráno se udělal táborák (Hanzova úchylka byla tedy uspokojena v poslední chvíli), opekly se buřty a čekalo se na nějaký příhodný okamžik k odjezdu - nebo přesněji až se vzbudí Sváťa. O tom, kdo se ujme volantu se nehlasovalo ani nelosovalo. Řidiče vybral dechový přístroj a potažmo absence řidičských průkazů. Zkouškou na přístroji prošli Hanz, Sobol a Vilda, ale protože z tohoto tria měl u sebe papíry jen jeden, řidičem se stal Hanz. Okolo poledne jsme byli připraveni k odjezdu, tak zbývalo se ještě rozloučit se starýma známýma přerovákama a vyrazilo se. Cesta ubíhala tak, jako když jedete autem, takže všichni takový chcíplí. V tom Hanz zpozoroval na poli kukuřici, tak byla první zastávka a natrhala se čerstvá mladá sladká kukuřice. Další probuzení bylo, když se projíždělo kolem jaderné elektrárny v Temelíně a poslední za Prahou na benzince, když se stavělo v Burger Kingu. Pak už se jelo doopravdy domů, první zastávka Česká Skalice, kde vystoupil Radys, následovala Úpice, kde šli na jedno nezmaři Hanz a Vilda, ke hvězdárně, kde čekalo krmení králiků na Sóbu, a Libňatov, kde vyzvedával rodinku v tu chvíli již čistý Sváťa. 

Tak tedy po vodácku - AHÓÓÓJ

fotografie
Zdokumentované putování naší posádky najdete ve fotogalerii zde