Tělovýchovná jednota Sparta Úpice šipky

Úvod / Archiv / Čundřík / Čtvrtý 2015

Čtvrtý 2015

ČUNDŘÍK ČTVRTÝ

Moravský kras a okolí, 10. - 12. července 2015

absolvovaná trasa
Úpice -> Pardubice -> Boskovice (Božkovice) -> Sloup -> Macocha -> Jedovnice -> Rudice -> Blansko -> Úpice

délka jednotlivých tras
1. den - 185 km z toho 15,3 km pěšky
2. den - 11,4 km jenom pěšky
3. den - 192 km z toho 6,2 km pěšky

absolventi
Tým čundráků tvořilo 6 členů jmenovitě Aleš, Hanz, Kůča, Luky, Sobol, Vilda

čundříkodeník (měl zapsat kronikář Aleš, ale protože spolehnutí na něj se v tomto směru blíží nule, převzal dobrovolně jeho zodpovědnost Sóba, který byl i dvorním fotografem výpravy) 

Den první:
V pátek 10. července se náš tým vydal již na čtvrtý Čundřík s cílem pročundřit Moravský kras. Tuto pouť se rozhodlo absolvovat hned šest borců jmenovitě velitel Sobol, čerstvý ženáč Luky, pěšáci Aleš a Kůča, kakánek Vilda a "brňák" Hanz. Odjezd byl stanoven na brzký čas 6:38 vlakem z Úpice z mostu II. odboje. Ano, už z Úpice jsme vyrazili vlakem, protože tam pro nás postavili výlukové "koleje". :-)) Už takto brzo se sešla skoro celá družina mimo Kůči, který nastupoval ve svém rodišti ve Svatoňovicích a Hanze, který zradil, přestěhoval se do Brna a přidal se proto k nám až ke konci "kolejové" části úvodního cestovatelského harmonogramu ve Skalici nad Svitavou (připravil se tím o mnoho zážitků - viz dále). První den byl naplánován tak, že pojedeme do Boskovic, které jsme po sléze překřtili na Božkovice podle našeho dvorního osvěžujícího energy drinku z kafe a brambor, a z nich poté budeme pokračovat pěšky. Ještě před nástupem jsme vyfasovali tradiční pamětní čundříkovkské odznaky.
Výprava z Čech tedy vyrazila. Vlak měl sice zpoždění, ale jen pár minut, tak to neohrozilo plán cesty, protože jsme měli v prvním přestupním stanovišti v Jaroměři asi půl hodiny čas. Poté jsme nastoupili na další lokálku směr Pardubice. Příjezdem do Pardubic nás čekala nepříjemná zpráva, protože spoj, kterým se mělo pokračovat v další pouti, měl zpoždění. Tak jsme si vyrazili uspokojit močové a plicní chtíče. Jenže: uspokojování některým z nás trvalo déle než opožděnému vlaku dorazit na perón, takže nám co: takže nám ujel. ANO čtete dobře: ujel nám vlak, který měl zpoždění! Ale díky této větě, no a samozřejmě také díky posilňovacímu moku z kávy a brambor, jsme se tomu jen zasmáli. A smáli jsme se ještě víc, když jsme si vzpomněli na Hanze, který právě nastupoval do svého čundříkovlaku na jižním cípu země domnívajíc se, že naše cesty budou spojeny ve stejnou chvíli ve Skalici nad Svitavou. Protože nám ale další vlak jel až za dvě hodiny, musel stejný skluz absolvovat i Hanz s tím rozdílem, že byl zcela osamocen.
To my početnější Češi jsme se rozhodli jít někam na limonádu. Hned nás upoutala hospoda přímo na nádraží, tak jsme se do ní nadšeně navalili. Ale obsluha, stará paní asi měsíc po smrti navíc příjemná jak skelná vata na prdeli, nás vyvedla z omylu, že bychom si tam snad mohli něco dát. Tak jsme hledali dál. Ale ono v devět ráno je to problém i v takovém městě jako jsou Pardubky. Nakonec se našel azyl přímo ideální - pivovar Pernštejn respektive jeho hospůdka přesněji zahrádka před pivovarem. Po vypití chutných piv se šlo zase zpět na nádraží, aby nám neujel další spoj do Božkovic. Neujel a my se konečně mohli vydat dál do cílové stanice a počátku našeho pěšího putování.
Cestou se ozval Hanz, že taky bude mít zpoždění, protože si v Blansku někdo zahrál na Ivetku Bartošovou. Když se to dozvěděl Luky, tak byl z toho tak v šoku, že mu ulítli brýle z okénka. Nicméně na posledním přestupním uzlu byl dřív než my a čas začal vyplňovat doháněním svého deficitu v kiosku přímo na nádraží. Česko-Moravské shledání bylo nakonec šťastné, dalo se první společné foto výpravy a česká část slavnostně objednala rundu piv. Opojení štěstím bylo tak silné, že nám málem ujel další (pro úvodní den poslední) vlak. Naskočili jsme do něj doslova na poslední chvíli a daní za to se stala nedopitá (až nerozpitá) piva u kiosku.
V Božkovicích velitel Sobol upřesnil plán na zbytek dne. Prohlídka města z výšky z místní věže, prohlídka zříceniny hradu a cílový kemp ve Sloupu. To ještě nevěděl jaká bude (ne)morálka a že vinou pardubické události se vše stihnout nedá. Ale postupně: úvodní atrakcí byla prohlídka věže, která stojí na náměstí ve staré radnici. Před výstupem asi 368 schodů, nám paní průvodkyně řekla několik informací a my jí za to nabídli pivo a energy. Nepohrdla ani jedním a my měli vážné obavy, že už na nás nezbude, protože paní měla evidentně kvalitní splávek. Po vystoupání na vrchol se nám otevřelo město jako na dlani. Průvodkyně nám ukázala, kde je staré židovské město, synagoga, viděli jsme i druhý objekt naší plánované prohlídky zmíněný hrad na protějším kopci. Po strávení asi dvojnásobného času, co mají ostatní návštěvníci, jsme se slanili zpět dolů rovnou na náměstí, kde jsme si za obdivu (spíše údivu) kolemjdoucích zabubnovali. Ve městě totiž probíhal hudební festival a nějaký tluč-bubeníček si rozbalil svá "fidlátka" přímo na námku.
Chvilka poezie:
Další kroky nevedli na plánovanou prohlídku hradu,
družina totiž potřebovala dát si polévku a vyhnout se tím hladu,
do cesty fast food s pravým kurdským kebabem se jí postavil,
a hromadu vepřového v placce všem šilhavým nadělil,
na dlouhou dobu hlad byl zahnán avšak žízeň stále trápila,
to až nákup bramborové kávy družinu nadobro uspokojila.
Konec chvilky poezie.
Jak bylo avizováno výše, plán návštěv se nedal stihnout, proto jsme hrad zkoukli jen z uctivé vzdálenosti, výlet k němu vypustili a mašírovali si to po zelené do Sloupu vzdáleného asi šest kilometrů. Ale pozor: velitelových šest může ve skutečnosti být i dvacet. :-) To se taky skoro naplnilo, což nesl velmi nelibě Kůča, který začal hudrovat už v polovině prvního výstupu, jenž čítal šest kiláčků na Lipka. To Sobol nevychytal: šest pořád do kopce, pak dalších šest a pořád do kopce a dalších šest to už naštěstí jenom z kopce. V poslední fázi jsme byli už tak hotový, že jsme ve Žďáru počkali na linkáč a cíl si tím přiblížili asi o dva až tři kilometry. Po najití místa k přespání - sloupské koupaliště - se zjistilo že Luky už nemůže ani chodit (únavou samozřejmě) a tak mu Hanz vrátil službu z loňského Čundříku, kdy ho svedl z posedu, na který vylezl, a dovedl ho do cíle. V místní restauraci jsme dali něco k snědku a pití a vydali se najít koutek pro nocleh. Ten jsme našli v sousedním kempu a zbytek dne respektive večera potažmo noci jsme se zabývali regenerací unavených těl a doplnění pitného režimu.

Den prostřední:
V noci byla kosa jak sviňa a všichni se po probuzení těšili na něco teplého v tekuté podobě, jenom Vilda chtěl párek v rohlíku. To Hanz se Sobou na to šli chytřeji a dali si horkou sprchu, aby se trochu zahřáli. Jakmile vyšel puchejř zahřál se i Vilda s párkem v rohlíku a po ranní hygieně a vykopání Aleše ze spacáku, což je každoroční rituál, vedli naše kroky k nedalekým Sloupskosošůvským jeskyním. Po trase jsme narazili na obchod a tak došlo k nezbytnému doplnění proviantu a hlavně energy drinku.
Ano další atrakcí Čundříku byla prohlídka jeskyně, což u všech členů expedice vyvolalo pocit nadšení. Po zakoupení piv, vstupenek, akreditace k focení přírodních krás a úkazů starých i několik milionů let a školení od slečny od suvenýrů co je stalaktit, stalagmit a stalagnát se udělalo společné foto a my vyrazili do podzemí. 
Chvilka speologie:
Stalagnát je krápníkový sloup, vznikající jako jiné krasové jevy, díky chemické korozi málo odolných hornin, jako je vápenec, dolomit, mramor či sádrovec. Dochází k rozpouštění a následnému ukládání horniny, čímž vznikají krasové útvary. Krasový útvar (krápník) tvořící se na stropě jeskyně a rostoucí směrem dolů nazýváme stalaktit, naopak útvar vznikající na dně jeskyně a rostoucí směrem nahoru nazýváme stalagmit. Srůstem stalaktitu a stalagmitu vzniká krápníkový sloup, jenž nazýváme stalagnát. Stalagnát může vzniknout i tak, že stalaktit doroste až ke dnu nebo naopak stalagmit až ke stropu jeskyně.
Konec chvilky speologie.
Jeskyně byla zajímavá, hlavně fotograf Sobol byl ve svém živlu. Fotil vše co nehnutě stálo a i se étericky hýbalo. Již typické se pro tento Čudnřík stalo, že jakákoliv prohlídka za naší účasti trvá podstatně delší čas než je standard. Prostě jsme se kochali přírodními krásami, hlavně Vilda, který byl vždy na konci skupiny. Nebo snad za to mohl energy drink, který dostal na hlídání? To je jedno, jeho služeb využil každý, protože v jeskyni byla velká zima. Také se udělalo společné foto, ale až na nějaký desátý pokus, protože když jsme chtěli foto od nějakého "spolunávštěvníka" z Francie tak nebyl schopen nás dostat na jednu fotku. Ale pro celou skupinu nepopsatelný zážitek, vidět ty jejich závistivý obličeje, že by se chtěli s námi taky vyfotit. Pod další komickou situaci se podepsal Hanz, který na výzvu pana průvodce, "když budete ticho, tak uslyšíte, jak dole v propasti teče voda", si ulevil a ten jeho druh "vody" slyšel každý v okruhu asi pěti metrů. :-))) Z podzemí jsme vylezli v jeskyni Kůlna, kde je expozice pravěku. Pan průvodce hned dostal za uši od své kolegyně, že jde pozdě a nestíhá další skupinu - prostě nechápavá mladá slečna. Vstupem na denní světlo, dostali někteří z nás pořádnou ťafku, zejména Vilda, který hlídal energy a svůj úkol splnil na jedničku (nezbylo nic). Po malém obědě v místním kiosku jsme se vydali dál asi šest km Pustým žlebem po červené na Macochu.
Po výstupu na ten kopec se nám poskytl pěkný výhled – do díry. Po načerpání nových sil a doplnění vypocených tekutin a energie vedly naše další kroky po červené asi do šest km vzdálené Jedovnice. Cestou jsme narazili na propagační stánek Mapy.cz, u kterého jsme se opět zdrželi a přítomné slečny báječně pobavili. Zvláště Hanz jim učaroval, protože jako jediný byl obdarován kapesním nožíkem, což nesl velmi nelibě Vilda a celou cestu nechápavě kroutil hlavou a hudroval. Možná se potřeboval vykecat, když o něm nebylo celou cestu na Macochu vidu ani slechu (toulal se na chvostě v uctivé vzdálenosti od skupiny).
Po příchodu do Jedovnice, kde byl plán nocovat u rybníka, jsme zjistili že v místním kempu právě probíhá taneční soutěž. Usoudili jsme, že na hledání vhodného místa je ještě čas. Tak jsme zavítali do přilehlé hospody na pláži a pozorovali okolí. A že bylo na co koukat!!! Ubývajícím časem se Aleš rozhodl dát na obdiv svoje taneční umění. Jeho taneční kreace, zejména jeho skluzavka, měly úspěch u všech okolních stolů. Následně se k němu zlehka přidal Kůča. Po nějaké době se rozhodli jít na kutě Luky s Kůčou, ostatní jsme ještě na chvilku zůstali. Když jsme šli spát i my ostatní, tak jsme nemohli ty dva najít, ale zase jsme našli suprový ubytování na tamním minigolfu. Hned jsme si vybrali svoji "postel", Vilda na 8 jamce, Hanz na 11, Soba na 4 a Aleš na 15. Z radosti jak se nám zadařilo, jsme se šli podívat na taneční soutěž, ale po zjištění, že už je téměř po všem a pivo nedostaneme jsme se odebrali ke spánku. Tedy krom Aleše, kterého začali poznávat fanoušci, co viděli jeho taneční číslo a on s vděkem se jim začal věnovat. Věnoval se jim tak, že je obdaroval svým čundříkovským kloboukem se všemi čundříkovskými odznaky, které získal jako absolvent všech ročníků.

Den poslední:
Ráno nás vzbudil Luky telefonem, kde jako že jsme, že už s Kůčou jsou připraveni k odchodu. To my byli taky cca za pět minut, ale byl tu velký problém jménem Aleš. Přišel, nikdo nevěděl kdy a jak, ale byl asi z těch svých fandů tak unavený, že spadl do spacáku hlavou napřed a koukali mu jenom nohy. Po půlhodinové snazeAleše vzbudit, se to podařilo a čekalo se zase půl hodiny než se zabalí a bude schopen vydat se na cestu. My ostatní jsme zatím krmili labutě a kačeny na rybníce.
Nakonec se přeci jen vyrazilo, ještě jsme se zastavili v obchodu pro snídani (skutečnou bez kávy a brambor) a vydali na poslední štaci po zelené do šest km vzdálené  Rudice, kde byla na programu návštěva starého větrného mlýna a geoparku. Když jsme dorazili k mlýnu, bylo ještě zavřeno a tak jsme v místním občerstvení koupili nějaké pivko. Samotná prohlídka byla super, hlavně pan průvodce nadšeně vyprávěl o historii stavby, obce a "jeskyňářství", a ani mu nevadilo, že ještě nemáme zaplacené vstupné. Ve mlýně byli tři patra expozic, v přízemí jak se žilo dřív, a v dalších speleologie a geografie, i s bohatým výkladem. Původně jsme si mysleli, že budeme za patnáct až dvacet minut venku, ale nakonec jsme museli po hodině utéct, protože bychom nestíhali linkáč do Blanska, odkud nám jel vlak domů. V Blansku proběhl ještě závěrečný oběd v hospodě na nádraží a rozlučka s Hanzem, který jel na opačnou stranu než my do Brna. 
Zpáteční cesta vlakem probíhala z naší strany nezvykle klidně. Způsobila to únava (už ani energy nezabíral) a spousty lidí, kteří se vraceli z festivalu v Božkovicích. Když jsme byli asi na půl cesty, tak se ozval Hanz, že už je doma a dokonce i vysprchovaný v horké vodě. Jak jsme mu záviděli! Cestou se odpojil Kůča, který se rozhodl jet do Náchoda a zbylé trosky výpravy Sobol, Luky, Aleš a Vilda se nemohly dočkat až budou v Úpici. V Úpici se i trosky rozutekly. Někdo se rozhodl jít domů a někdo ještě na jedno na pravidelné shrnutí Čundříku. Těmi držáky byli pouze Soba a Aleš a při hodnocení se shodli se, že to letos bylo zase fajn.

A to je pro letošek vše přátelé. :-)))

fotografie
Zdokumentované putování naší skvadry najdete ve fotogalerii zde